Jak na svátost smíření dnes

Smysl svátosti - začlenění do celku křesťanského duchovního života
Sebereflexe vlastních chyb, zpytování svědomí (završené svátostí smíření) je na jedné straně samozřejmou součástí římsko-katolické spirituality, zároveň je často příčinou nemalých potíží. Dříve než přejdeme k samotné praxi, nebude na škodu si uvědomit smysl zpytování svědomí.
Svátost smíření je jedna ze sedmi svátostí a jejím cílem je pomoci obnovit nebo vylepšit narušený vztah s Bohem, bližními a vůbec celým stvořením. Fundamentální pro správné pochopení svátosti smíření je pohled na to, k čemu byl člověk stvořen. Gen 1,26 říká, že člověk je stvořen na obraz Boží: máme tedy určitou podobnost s Bohem a jsme povoláni k tomu, abychom s Ním žili náš život. Nejenom po smrti, ale už teď. Hřích v širším chápání není překročení nějakého (Božího, církevního) příkazu nebo zákazu, ale cokoliv, co narušuje tento vztah s Bohem, povolání člověka a způsob života, ke kterému ho Bůh povolal.
Svátost smíření je nerozlučitelně spjata se smrtí a vzkříšením Ježíše Krista a tedy i eucharistií, ve které se připomínají a aktualizují zmiňované události. Proto každá mše svatá, pokud člověk přichází s opravdovou lítostí v srdci, "maže" hříchy "všední". Pro odpuštění "těžkých" hříchů je nutná právě svátost smíření.
Pokud nechci, aby svátost smíření byla jenom záležitost morálního účetnictví, která je mi trapná a možná mi i nic neříká, ale chci spíše vidět svůj život jako vztah s Bohem, s lidmi a stvořením, je nasnadě změnit přístup k přípravě a vlastně samotnému chápání této svátosti. Není projevem lidské zralosti a duchovního života vycházet (např. podle klasických "zpovědních zrcadel") primárně z toho, co je zakázáno a přikázáno, z toho, kde jsem porušil nějaký předpis nebo pravidlo, ale mnohem spíše z reflexe toho, k čemu Bůh volá člověka jako takového, k čemu volá osobně mě a jak jsem na toto volání odpověděl. Svátost smíření by neměla být jakousi formální povinností, kterou plníme církevní nařízení. A není ani jakousi účetní uzávěrkou, má dáti - dal, kdy podle předem daných seznamů porovnáváme, co jsme plnili a co ne. Takový formalismus se zcela míjí s podstatou této svátosti.
Z hlediska morální teologie bychom se měli vždy dívat na tři věci - motivaci, samotný skutek a okolnosti. Abychom správně chápali smysl svátosti smíření, je tedy třeba vidět sebezpytování jako zkoumání lidských skutků, slov a postojů, aby byly zaměřeny k milujícímu patření na Boha, jakožto plnému štěstí a poslednímu cíli člověka. [1] Hřích pak není nic jiného, než naše skutky, slova a myšlenky, které nám v tomto směřování brání nebo ho zpomalují. Můžeme tedy vnímat sebezpytování jako nepostradatelnou součást našeho putování k Bohu, proměny naší mysli v mysl Kristovu ("My však mysl Kristovu máme." 1Kor 2,16). Svátost smíření pak není obtížnou povinností, ale pomůckou a posilou na této cestě.
Při takto pochopené sebereflexi tedy zkoumáme nejen naše vnější skutky, ale především naši mysl (nitro, srdce), kde se skrývá zdroj našich hříchů. "To však, co z úst vychází, jde ze srdce (...)" (Mt 15,18-20). Sv. Augustin říká: "V našem smýšlení (in disciplina nostra) se netážeme pouze po tom, zda se zbožná duše hněvá, ale také proč; ne zda je zarmoucená, ale proč; ne zda se bojí, ale čeho se bojí." [2]
Kořen hříchu nalezneme v uzavřenosti do svého já (incurvatus in se), v nezřízené sebelásce, jak říkali už pouštní otcové. Křesťanská duchovní cesta vede od této zakřivenosti do sebe, od lásky egocentrické, k lásce pravé. "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého." (Mt 22:37-39). Krátce před smrtí Augustin píše: "Kdo se nechce bát, nechť probádá své nejhlubší já. Nedotýkej se pouze povrchu; sejdi do sebe a dosáhni nejodlehlejšího kouta ve svém srdci." [3]
Jak se mám zpovídat
- Popis, jak se mám chovat formálně (a nelpět na formalitách)
Častá otázka zní: "Jak často se mám zpovídat?" Ani zde bychom neměli hledat formální časová schémata, ale četnost přijetí svátosti by měla vycházet z konkrétní situace v našem duchovním životě. Připomeňme si, že svátost smíření je především pomocí a ne povinností. Běžná sebereflexe, která nemusí vždy nutně vyústit v přijetí svátosti, by však měla být pravidelnou a častou součástí našeho duchovního života.
Kromě sekvence vyznání hříchu-lítost-udělení pokání-rozhřešení není žádný předpis pro formální stránku svátosti smíření. Důležité tedy nejsou formality (každý kněz pomůže s provedením jednotlivých kroků), ale upřímně litující srdce.
Praktická rada: Pokud chci skutečně růst ve vztahu s Bohem a s bližními a rozvíjet svůj duchovní život, může velmi pomoci dělat denně před spaním kratičkou (cca 10-15 min) reflexi předchozího dne (např. Ignaciánský examen, návod na webu, nebo aplikace "Ignaciánský examen" ke stažení na Google Play). Velmi pomáhá, když si jednou či dvěma větami zapíši 1-2 podstatné momenty daného dne (ať už "Boží dotek" v daném dni, nebo něco, co mi fakt nešlo). Příprava na svátost smíření může být mnohem lepší, když si mohu pomoci se zmiňovanými zápisky (lidská paměť je nejenom krátká, ale i zavádějící: zápisky nám častokrát pomohou odhalit "trend" a tzv. duchovní hnutí).
- Obecná doporučení pro svátost smíření
Při svátosti smíření není třeba zmiňovat chyby, ze kterých jsem se již vyznal a které se neopakují. Hovořit bych měl o svých poznaných nedostatcích, ne o špatném jednání druhých. Není třeba vyjmenovat každou maličkost, ale soustředit se na to, co je pro můj život teď nejdůležitější. Tedy, co je hlavní "směr", kterým se můj život ubírá. Hřích popisuji obecně, ale srozumitelně. Vyhýbám se pikantním detailům nebo obecným frázím. [4]
- Příprava - sebereflexe
Než začnu v mysli procházet svá pochybení, je nanejvýš vhodné se správně připravit. Tato příprava by se měla skládat ze ztišení (například několik minut kontemplativní tiché modlitby), ze vzbuzení záměru (intence) nebo prosebné modlitby, abych pravdivě a upřímně prozkoumal všechny oblasti svého života. Tedy svého vztahu k Bohu, sám k sobě a k ostatním lidem včetně celé přírody.
- Vlastní sebereflexe - podle vztahů v mém životě
- Vztah k Bohu
Jaké místo v mém životě jsem vyhradil pro Boha? Je rozdíl mezi tím, co bych chtěl (a k čemu mě Bůh volá) a tím, jak to skutečně je? Jaká je má víra? Snažím se vůbec naslouchat Bohu, abych kráčel podle toho, k čemu mě volá? Vztah k Bohu podléhá stejným "antropologickým" pravidlům jako ostatní vztahy: pokud chci, aby rostl, potřebuji do něho "investovat" čas a vnitřní energii: záleží mi na budování tohoto vztahu a "investuji" to, co je potřeba?
Svědomí je sice hlavní instance pro rozhodování v různých životních situacích, nicméně je mou povinností svědomí formovat, vzdělávat. Reflektuji vlastní víru, vlastní postoje, snažím se vzdělávat v oblasti víry? Prohlubuji své duchovní vzdělání?
Jak se zrcadlí můj život ve svátostech? "Chodím do kostela" (ke svátosti smíření, k přijímání) ze zvyku, z tradice, z pocitu povinnosti, nebo je to důsledek živého vztahu s Bohem?
- Vztah k sobě
Milovat sebe neznamená dělat vše pro to, abych se měl dobře já, nebo moje rodina. Také to neznamená chtít, aby všechny mé cíle, touhy a pudy byly uspokojeny bez ohledu na dobro ostatních. Toto není sebeláska, nýbrž sobectví, které Ježíš tvrdě kritizuje.
Milovat zdravě sám sebe znamená především přijmout sám sebe takového, jaký jsem. Neznamená to rezignovat na své zdokonalování, ale přijetí reality, svých vlastností, omezení, povahy. Také vlastních proher a selhání. Často jsme nešťastní, protože si dáváme nerealistické cíle, vždy chceme to, co nemáme a nač nikdy nemáme šanci dosáhnout. Přijímám tedy sebe sama takového, jaký jsem? To neznamená rezignaci na sny a touhy, ale zdravý realizmus.
- Vztah k bližním
Následování Krista není jenom o osobním vztahu s Bohem, není to všechno jenom mezi mým "já" a "Ním". Ježíš volal následovníky a tito tvoří společenství.
Lidé jsou stvořeni na obraz Boží a podobně jako ve vztahu s Bohem, i ve vztahu s bližním platí jisté "zákonitosti". "Investuji" do svých vztahů dostatečně času a energie, aby se mohly vyvíjet a růst? Beru své vztahy instrumentálně (něco za něco, investuji víc tam, kde víc čekám) nebo nezištně? Je pro mě tedy bližní jenom další objekt mezi objekty, který využívám pro své cíle, nebo ho v hloubce srdce beru jako stvoření Boží, jako subjekt s jeho právy a důstojností?
Dokáži nacházet (pokouším se vůbec o to?) rovnováhu mezi prací a časem pro své blízké a přátele? Nešidím je i sebe sama vymlouváním se na nevyhnutelnost a důležitost některých úkolů?
Snažím se lidem pomoci, nebo alespoň nebýt překážkou, v hledání a nacházení jejich osobní cesty k Bohu, k realizaci jejich osobního povolání? Nevztahuji všechno k sobě, svým cílům, svým představám o správné cestě a svým potřebám? Respektuji odlišnost životních cest a povolání?
Jaké jsou mé motivace v oblasti sexuality? Beru ji jako Boží dar, který má sloužit k mému růstu a obohacení sebe i mého životního partnera, nebo jsem jejím otrokem? Jakou roli hraje můj partner? Je prostředek (další objekt) k naplnění mých fyzických tužeb a představ, nebo subjekt, osoba, se kterou společně rosteme na cestě, ke které jsme byli povoláni? Jaké jsou spouštěcí mechanismy mých závislostí? Když se podívám na některou ze svých "závislostí" ve světle vlastního povolání, jaký vliv to má na můj vztah s Bohem, s bližním a na cestu, ke které jsem volán?
To, jestli je Bůh skutečně na prvním místě mého života a kritériem mých rozhodnutí, poznám i podle toho, jak se dívám na druhé a jak jsem citlivým vůči jejich důstojnosti a potřebám. Ve většině případů nejde o to, abych "všechno prodal a rozdal chudým", ale zda jsem ale dostatečně vnímavý a citlivý na duchovní, emoční a materiální potřeby lidí kolem sebe?
Připomínka: Nezapomínejme na to, že v první řadě se nemám ptát, co jsem udělal špatně a kde jsem selhal, ale kdo je Bůh pro mě a k čemu mě volá. Z toho vyplývá i to, že mé selhání zahrnuje i to, co jsem měl udělat a k čemu jsem byl volán a neudělal jsem.
Jako pomůcku pro svou sebereflexi vztahů k Bohu, sobě i bližním mohu použít rozjímání o ctnostech a tzv. logismoi - zlých myšlenkách (viz apendix na konci článku).
Závěr
Dočetl-li jsi až sem, milý čtenáři, zbývá už jen jediné, ale to nejdůležitější a nezastupitelné. Vydat se vlastní praxí modlitby, rozjímání a sebereflexe (zpytování svědomí) na cestu do svého nitra. Na cestu, kterou nemůže nahradit jakékoliv čtení či poslouchání přednášek. Na cestu, která je největším dobrodružstvím lidského života, protože je cestou ke změně svého smýšlení, je cestou ke své pravé identitě, ke svému bytí, k Realitě - tedy k Bohu. Na této cestě k plnému životu, ke štěstí ti přejeme vše dobré.
Samuel Privara SJ a Miloš Hrdý
Apendix: ctnosti a logismoi
Pěstování ctností
Dnešní pochopení výrazu ctnost má někdy pejorativní anebo ironický nádech, něco co omezuje naši „svobodu“ a „radostné prožívání“. V křesťanské tradici však hrají důležitou roli, protože "Ctnost jest dobrá kvalita mysli, skrze kterou správně žijeme, kterou nikdo neužívá špatně …" (Augustin). Při zdokonalování ve ctnostech jde tedy o to, co bychom mohli nazvat pěstování dobrého charakteru, tedy pevné postoje, ustálených sklonů, trvale nabyté dokonalosti rozumu a vůle, které řídí naše skutky, vnášejí řád do našich vášní a usměrňují naše chování podle rozumu a víry. Jejich plodem je snadnost, sebeovládání a radost při úsilí o dobrý život. Ctnostný člověk je ten, který svobodně koná dobro. [5] Ctnostný člověk už nejedná kvůli zákonu, přikázání a trestu, ale chová se v souladu se svým charakterem.
Tradiční mravní ctnosti, které jsou shrnuty ve čtyřech kardinálních ctnostech, jsou ctnosti, které člověk může alespoň do nějaké míry získat cvičením. Jedná se o spravedlnost, mírnost, rozumnost (opatrnost) a statečnost. Morálka bez rozumu je iluze, proto je tak důležitá schopnost správně myslet a poznání pravdy.
- Rozumnost (prozíravost, opatrnost, praktická moudrost, obezřetnost)
- Spravedlnost
- Uměřenost (mírnost, umírněnost, ukázněnost)
- Statečnost
Uskutečnění dobra předpokládá vědění o skutečnosti. Proto má v křesťanské morálce výsostné postavení rozumnost (moudrost). Odráží se zde vnitřní struktura křesťanské etiky: bytí předchází pravdivému a pravdivé dobrému.
Rozumnost, praktická moudrost nehledá smysl, poslední cíl života, protože ten je pro křesťana dán vírou, nadějí a láskou, tedy jak bylo řečeno, snahou o sjednocení s Bohem, následováním Krista, proměnou své mysli v mysl Kristovu. („My však mysl Kristovu máme“ 1Kor 2,16; „Hledejte však nejprve Boží království“ Mt 6,33; „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ Mt 5: 48)
Rozumnost hledá cesty k uskutečnění tohoto cíle (základních zaměření) života zde a nyní. Snaží se uvádět naše životní cíle v harmonii, která sleduje cíl kontemplovat smysl a podstatu stvořených věcí a plánovat strategii vůči všemu, co nás od tohoto cíle odvádí. Tedy jak rozpoznávat naše jednání (a myšlení), které nás svádí z cesty, a vyhledávat jednání, které posiluje naše správné jednání. Zásadní roli zde hraje snaha o porozumění, které nám umožní správně volit.
Při rozjímání o této ctnosti tedy zkoumám, jak dobré a rozumné je moje denní rozhodování v praktických věcech, jestli můj denní řád a aktivity opravdu tím nejlepším způsobem směřují k poznávání Boha a dobrým vztahům s lidmi. Přemýšlím, kde jsou má slabá místa, co bych mohl změnit a vylepšit v praktickém životě. Nehledám tedy se zaměřením na nedostatky, ale na možnosti zlepšení. Někdy mohu vylepšit i věci, které dělám docela dobře. Jindy nacházím opakující se chyby nebo postoje, kterým bych se chtěl vyhnout. Ctnost rozumnosti neodmítá city a nálady, ale snaží se, aby jimi nebyl můj život zcela ovládán.
Spravedlnost znamená dát každému, co jeho jest. Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a „nazývá se také dobro pro druhé“. Spravedlnost je zaměřena na oblast různých vztahů (osobních vč. obchodních a pracovních). Ale týká se i vztahu k Bohu a sama k sobě (zbožnost, vděčnost, úcta, odplata, poslušnost, pravdivost).
Důležitou a mnohdy opomíjenou součástí spravedlnosti je pravdivost. Být pravdivý sám k sobě i k druhým je nutnou součástí křesťanského duchovního života. Lež destruuje nejen vztahy mezi lidmi, ale i naší vlastní mysl. Hledám tedy, kdy ve svém denním životě nejsem pravdivý ke svým motivům, kdy kvůli drobným výhodám klamu apod.
Spravedlnost tak míří k celkové harmonii ve společnosti i v duši člověka.
Tato ctnost směřuje k vnitřnímu řádu – kázni. Účinkem je duševní pokoj. Je to příklon Božího ducha k sobě samému – příklon nesobecký (neegoistický) – nezištná péče o uchování vlastního bytí. Znamená milovat Boha více než sebe sama. Jedná se o pevnou a střídmou nadvládu rozumu nad nesprávnými hnutími ducha (např. zachovat klid vůči nerozumným fantaziím).
Tato ctnost je vytrvalou snahou o zdrženlivost ve hromadění vnějších věcí a jejich užívání. Nejde jen o jídlo a pití, ale třeba i o užívání televize, sociálních aplikací na internetu, oslav apod. Neznamená, že tyto věci odmítám, ale užívám jich tak, aby mne neodváděli od důležitějších a lepších věcí. Součástí je i snaha o laskavost k lidem, ale i k sobě. Učit se odpouštět lidem jejich drobné netaktnosti a nevlídnosti, ale odpouštět a být laskavý i k sobě. Být skromný, tedy chovat se k bližním stejně jako k Bohu, odmítat potěšení jako to nejdůležitější, včlenit uměřené potěšení do celku života tak, aby touha po potěšení se nestala dominantní (sebekontrola).
Statečnost je ctnost, která nám pomáhá vytrvat i když se objeví obtíže, překážky či nepřátelé. Nejedná se jen o postoj ve výjimečně obtížných životních situacích. Součástí statečnosti je velkorysost, důvěra, trpělivost a vytrvalost, kterou se mohu a mám učit na těch nejvšednějších životních situacích.
Statečnost neznamená nemít strach, obavy nebo cítit slabost. Statečnost je trpělivá, vytrvalá schopnost překonávat (učit se překonávat) překážky a pokračovat i navzdory neúspěchu či selhání. Odvaha snášet i nezbytné utrpení.
Logismoi – zlé myšlenky (neřesti)
V první části jsme zdůrazňovali, jak je důležité jít do hloubky svých motivací a sklonů, a nezůstat jen u vnějších projevů našich nedokonalostí. Staří mniši si dobře uvědomili, že hříšné jednání vzniká z našich zlých myšlenek, tzv. Logismoi. Evagrius Pontský [6] roztřídil logismoi na osm základních, ohniskových, a ostatní negativní jevy, které z nich vyrůstají. Velmi důležitý je i jejich postřeh, že naše myšlenky nejsme schopni zcela ovládat. Co však je v naší moci, je postoj k těmto myšlenkám. Praxe duchovního života je úsilím o správný postoj k těmto myšlenkám, je terapií lidského srdce při těchto ohniskových nemocech. Kořenem všech zlých myšlenek je pak nezřízená láska k sobě samému.
Osm zdrojových logismoi, jež všechny ostatní zahrnují:
- nestřídmost,
- smilstvo,
- lakomství,
- smutek,
- hněvivost,
- akédia,
- prázdná sláva,
- pýcha.
- Nestřídmost
- Smilstvo
- Lakomství
- Smutek
- Hněv
- Akédia[7]
- Prázdná sláva
- Pýcha
Nestřídmost je překročení správné míry v jídle a pití; též se vztahuje i ke zbytečnému kupení věcí, požitků a rozptýlení a vede k odmítání sebezkázňování, které je mimo jiné i nezbytné pro hlubokou modlitbu.
Naše myšlení např. klade přehnaný důraz na zdravý životní styl, vyhnutí se všem nepříjemnostem a fyzickému potěšení. To pak vede k tísnivým představám dlouhé nemoci, nedostatku zajištění a nedostatečné zdravotní péče. Mysl se tak postupně odvrací od toho, co je nejdůležitější a veškerou svou pozornost zaměřuje na fyzický blahobyt.
Tělesná náruživost a neschopnost zdrženlivosti. Smilstvo označuje nevěru, nestálost ve vztahu k jednomu jedinému partnerovi v manželství. To pak vede k nutkavým představám, které mohou oslabovat snahu o sebekontrolu a modlitbu, až někdy toto úsilí zcela přeruší. Nejedná se o odmítnutí sexuality, ale o její správné zařazení do životního řádu. Snaha o pravý životní řád začíná právě u našich myšlenek. Je jen málo účinné se zabývat pouze vnějšími činy (např. nevěrou či promiskuitou), je třeba být pozorný ke svým myšlenkám v reflexi a bdělosti.
Lakomství – nezřízená láska k penězům a majetku; hamižnost, která neváhá krást. Lakomství se vyznačuje neochotou se dělit s bližními nebo potřebnými. Láska k penězům vede dle Evagria k představám dlouhého života a vytváří přehnané obavy z budoucí neschopnosti pracovat a nezdravou touhu zabezpečit se. Na mysli pak vyvstávají veliké obavy budoucí nouze, nemocí a vydanosti na milost ostatních.
Smutek – ztráta radosti; přesvědčení, kvůli kterému nenávidím přítomnost, protože není tak, jak bych si ji představoval. Součástí může být závist, smutek nad dobrem druhého. Smutek povstává někdy z frustrované touhy nebo hněvu. Představa nějakého vytouženého ideálního cíle vyvstane v mysli společně s představou krásného a šťastného života (minulého nebo budoucího). Pokud těmto myšlenkám nevzdorujeme, tyto představy štěstí se promění ve smutek (skleslost), protože je to nedostupná minulost nebo nemožná budoucnost. Člověk je pak zcela uzavřen do chtění, které se nemůže uskutečnit a zcela se odvrátí od věcí, které jsou dostupné a proveditelné.
Hněv – odpor proti tomu, co se nám skutečně nebo zdánlivě staví do cesty, hnutí proti někomu, kdo nám ukřivdil, nebo kdo se tak jeví. Hněv se projevuje nezvladatelnými pocity zlosti a nenávisti vůči jiné osobě, ale i vůči sobě samému. (Věcně správnější je mluvit o hříchu hněvivosti; samotný hněv je mravně indiferentní emoce.)
Hněvivost pak vyvolává rozhořčení, pobouření tak silné, že mysl zdivočí a je zcela neschopná modlitby, protože si stále zpřítomňuje nepřátelskou osobu nebo situaci. Hněv může přetrvávat a proměnit se v zahořklost či nenávist. Ta pak působí rušivě i ve spánku a může způsobovat i tělesnou slabost.
Někdy překládáno jako lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Je to únava ve snaze o dobré; vlažnost, znechucení, unavenost, nezájem o dobro. Podle etymologie znamená a-kédia ,nestarání se, nepečování', ale také ,smutek'. Užívá se o srdci, jež se stalo kořistí smutku a beznaděje. V syrštině, v nichž ještě více vyvstává významový rys rozštěpení, roztržení srdce; další syrský ekvivalent znamená ,nuda'. Latina se svým taedium či anxietas cordis jde ve stejné logice.
Průvodními projevy takového smutku je úzkost a zoufalství, ztráta orientace. Akédia byla jednou z priorit duchovního boje mnichů na poušti, neboť blokovala prohlubování vztahu člověka k Bohu i lidem, rozleptávala lásku, jejíž rozvinutí a prohlubování je cílem a smyslem křesťanského života.
Podle Evagria se akédia projevuje v tom, že člověk akédií spoutaný nežije tím, čím žít může, ale touží po tom, co je zcela mimo jeho dosah a možnosti. Frustrace a agresivita se stále nečekaně proplétají, člověk upadá do dlouhodobé deprese. Nechuť, touha po nenaplnitelném paralyzuje duševní funkce, duše je ve stavu totální otupělosti. Projevuje se především jako vnitřní nestabilita, člověk hledá stále něco jiného, má stále výhrady k prostoru svého žití, chce jiné prostředí, jiné lidi kolem sebe (sousedy, kolegy atd.), jiné zaměstnání. Stále chce něco měnit.
Stálý vnější pohyb je jen projevem vnitřní roztěkanosti myšlenek. Poddá-li se člověk tomuto neklidu, změnám, rozptýlení, akédii jen na čas zakryje, problém však zůstává a ve svůj čas propukne znovu. S nestabilitou souvisí neúnavný aktivizmus, který pod záminkou nezastupitelnosti a důležitosti zaplňuje vnitřní prázdnotu sebestřednou prací pro druhé.
K uzdravení dochází tehdy, když se vše vrátí k přirozenému stavu. Člověk jedná podle přirozeného stavu, když jeho žádostivá stránka tenduje ke ctnosti a vášnivá za to bojuje, a stránka rozumová je vnímavá ke kontemplaci bytí. Tento terapeutický proces směřuje ke svobodě od vášní (apatheia) a získání ctností (viz kapitola 3).
Akédie je dle Evagria nemocí dobře léčitelnou a léky, které předepisuje, jsou až překvapivě jednoduché: prvním specifickým lékem na akédii samotnou je prostá snaha o vytrvalost a odolnost vůči všem tlakům unikat. Vytrvat v tichosti, bez hořkosti a zloby, to dělá z každého člověka „mnicha“ v pravém slova smyslu, totiž toho, kdo žije ve vnitřní jednotě a integritě.
Ctižádost – přisuzování si důležitosti; touha po cti, která se zaměřuje jen na sebe sama.
Pokušení prázdné slávy je obzvláště nenápadné a snadno pronikne myšlenky těch, kteří žijí dobře. Projevuje se chtěním o zveřejnění vlastního úsilí, dobrých skutků a úspěchů, touhy po slávě, pochvale, respektu a obdivu. Tyto prázdné touhy, ať už se naplní nebo ne, vystaví mysl člověka pokušení pýchy nebo zklamání a smutku. Obojí pak vede k posílení egocentrického vnímání sebe, bližních i reality světa. Takové egocentrické vnímání je pak mimořádně účinnou překážkou celého duchovního života a kontemplativní modlitby.
Pýcha je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní. Slovo pýcha se dá také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání. Pýcha se projevuje nejen vnějším nadřazeným chováním, ale i vnitřním sebehodnocením sebe jako lepšího (chytřejšího, mravnějšího, lepšího křesťana atd.) než ostatní. Jedná se o chorobný stav srdce. Opakem pýchy je pokora.
Může se objevit i závist, tj. pocit nelibosti při úspěchu nebo štěstí jiného člověka. Závist může vyústit v pomlouvání nebo poškozování druhé osoby, případně ke krádeži.
[1] Srov. Servais Pinckaers. Prameny křesťanské morálky, s.59.
[2] In Peter Brown. Augustin z Hipponu, s.216.
[3] In Peter Brown. Augustin z Hipponu, s.302.
[4] Srov. Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, (2001), s. 208.
[5] Srov. Katechismus katolické církve.
[6] Srov. Evagrius Pontikus. Treatise on the Praktiké: 100 Chapters.
[7] Srov. Václav Ventura. Spiritualita křesťanského mnišství.