Ohlédnutí za 99denní duchovní obnovou

Pozvání na 99denní obnovu, o které jsme s manželem věděli jen to, že se bude každý den hodinu rozjímat, jsme vnímali jako něco poněkud přehnaného a pro nás nereálného. Ze svého života jsem znala velmi dobře, jak nesnadné je udržet si denní tichou chvíli s Bohem, byť dobře vím, že je pro mě životně nutná. Neuměla jsem si tedy představit pro realitu své každodennosti nic radikálnějšího.

Když jsem se na prvním setkání dozvěděla, že kromě modlitby máme mít i osobní asketická cvičení, moc šancí jsem tomu nedávala. O to více mě překvapilo, jak se celá obnova rozběhla a já jsem se poměrně rychle stala její součástí.

Každý úterní večer jsme se scházeli v online prostoru. Naslouchali jsme Milošovým přednáškám, které byly pro mě asi především radami a povzbuzením ke kontemplativní modlitbě. Ač se vycházelo hlavně z mnišské tradice církve, nešlo o suchou a nudnou teorii, která se na život člověka žijícího v současném světě nedá vůbec aplikovat. Naopak jsem získávala praktické tipy k tomu, jak se v běžném životě znovu a znovu ztišovat a obracet v nitru k Bohu. Velkou pomocí bylo i pravidelné sdílení v online společenství. Díky svědectví a otevřenosti druhých jsem mohla sledovat, jak se všichni v místě, kde zrovna jsme, snažíme o modlitbu v tichu. Jak „hledáme a tlučeme, aby nám bylo otevřeno“. Skvělé na těchto setkáních bylo, že se kdokoli mohl zeptat na cokoli. A na naše otázky přicházela vysvětlující a povzbuzující slova.

Osobně jsem nečekala, že mi půjde nějak snadno vstoupit do cvičení se v tichu a askezi. Pomohlo mi ale to, že jsem do toho vstoupila spolu s manželem a také to, že jsme díky druhé coronové vlně prožili sedm týdnů na venkově mimo ruch velkoměsta. Během těchto dní jsem objevila mnoho věcí, např. že po celkovém ztišení života už ani nemám chuť na sledování televize či videí na internetu. Také vliv ukázněnosti v jídle na duchovní život jsem si dříve tolik neuvědomovala. Důležitým časem se pro mě staly chvíle duchovní četby. Nejdříve jsem si přečetla na doporučení Miloše Scala Paradisi. Pak jsem si vybírala audio verze duchovních knih. Začala jsem životopisem sv. Augustina (nešlo o klasiku Vyznání). Dále jsem se zaposlouchala do Upřímných vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, což mě povzbudilo pro praktikování Ježíšovy modlitby. Následovala kniha Otec Arsenij o pravoslavném starci v ruském pracovním táboře, pak životopis sv. Terezie z Avily. Během audio četby jsem začala malovat obrazy. Šlo o utěšené období, kdy se mi dařila modlitba i asketická cvičení.

Po sedmi týdnech přišel určitý obrat. Jak jsem zintenzivňovala poslouchání čím dál náročnější duchovní literatury, dostavila se duševní únava a já jsem začala potřebovat víc odpočinku. Musela jsem zvolnit a víc se začít soustředit na pohyb venku a na důslednější vyrovnávání duševní a tělesné činnosti.

S uvolněním covidové situace jsem se z online prostoru vrátila zpět do práce, kde se přirozeně zvýšila míra interakcí s lidmi. Čekala jsem, že rychle přijdu o všechno vnitřní ticho. Bylo však zajímavé, že se neztratilo a já jsem si ho mohla uvědomovat. Za velkou milost považuji cvičení se v pravidelné modlitbě, která mě v tomto období podržela. O poznání hůře se mi dodržovala asketická cvičení.

Jsem hodně vděčná za online setkání těsně před Vánoci, kdy se podrobněji rozebíraly druhy rozptylů při kontemplaci. Díky tomu jsem mohla vytrvat v modlitbě i v čase rodinného slavení. Mezi nové informace ohledně modlitby patří zejména podmínka nezištnosti vůči Bohu u tiché meditace a cvičení bdělosti v myšlení během dne.

Jsem moc vděčná, že jsem mohla být součástí této obnovy a ráda bych povzbudila ty, kteří budou v budoucnu o své účasti v podobných cvičeních uvažovat, aby to zkusili.

Doufám, že si věrnost v kontemplaci ponesu i do dalšího života a že s manželem zúročíme to, co jsme dostali, při službě v naší vlastní farnosti.

Před obnovou – tichá modlitba asi 15-20 min, ale ne vždy každý den, podle období a 3x kontemplativní excercicie.

Osobní „motto“, které mě ten první týden praštilo do oka: „Začněte tím, co je nezbytné. Pak dělejte to, co je možné. A najednou zjistíte, že děláte nemožné.“ Sv. František z Assisi

Ano, měla jsem před exerciciemi strach z jejich délky, zapojení do běžného života a toho, jak dokážu dodržovat režim askeze atd., ale jsem moc ráda - za impuls, tu možnost se účastnit (díky setkáním přes ZOOm) a podporu tvoji i společenství! Díky tomu cítím nějaký posun a mám motivaci tímhle směrem pokračovat!

Co bylo těžké – askeze, někdy s jídlem nebo s nakupováním, také omezit internet nebo sledování televize. Examen – nejsem moc zvyklá reflektovat události a pocity, také před spaním únava nepomáhá – uspokojení z examenu střídavé, také asi nejvíce šidím ☹.

Důsledek – teď mě ani neláká neduchovní četba, což bych si nedovedla předtím představit.

Režim – 20 min tichá modlitba ráno, přes den při nějakém transportu nebo procházce růženec. Večer četba s meditací (10-15 min, moc se mi meditace nedaří, tak především čtu a soustředím se na to), potom 20 (později 30) min tichá modlitba. Asi pokud to jde, pro mne delší interval je lepší, protože dochází ke zklidnění většinou až po 15- 20minutách. Většinou je soustředění lepší večer, ale není pravidlem. K výpadkům programu někdy došlo (např. když spím na návštěvě u rodičů, těžko se mi tam medituje, nemám soukromí)

Během exercicií:

• Otevření některých starých témat, bolístek, uvědomění si také obtížnosti cesty (obtížnost sebezáporu)
• Střídavé úspěchy se soustředěním a usebráním
• během života bez rodiny – spokojenost v samotě
• poslední měsíc párkrát i radostné pocity během tiché modlitby, nebo něco jako „vhled pochopení“ na nějakou situaci

Poznatky, přínosy:

• přestože jsem modlitbu jména zkoušela už dříve, teprve teď díky delšímu praktikování jsem si ji osvojila
• Radost ze čtení Bible Asi i určité osobní zklidnění, nebo spíš nadhled (snad)
• Inspirace z četby, příkladu svatých (např. sv Terezie z Lisieux)
• Poznatek, že se opravdu musím učit odevzdávání, spoléhání na Boha

Pokud jde o moji osobní zkušenost z uplynulých skoro 99 dnů, vyjádřím se jenom k jediné věci. Aniž bych to tady pitval (neproveditelné), jakousi praxi provozuji řadu let a pokouším se o to, co by se dalo nazvat „zvnitřnění“. Účastí na této akci jsem si, právě díky domácím podmínkám, mnohem hlouběji uvědomil - nebo možná spíš přiznal, jak obtížné je pro mne jako člověka, žijícího světský život, odhodit onu pověstnou košili železných zvyků, upletenou už od početí až do dospělosti (co to vlastně je a kdy že to nastává?), se všemi implementovanými atavizmy a sklony. Keating to nazývá „programy na dosahování štěstí“. Jakýsi firmware, řekl bych.

Lze jistě sedět 2x nebo i víckrát denně hodinu a přizpůsobit svůj život nějakým pravidlům; je to určitě přínosné – to zažívám na vlastní kůži a díky Bohu za to. Ale pokud se člověk nepřeklopí do modelu „nejprve Jeho království“ a teprve potom to všechno ostatní, (prostě mnich, nikoli sutanou, ale celým životem a srdcem), pokud člověk, nevím jak jinak než vůlí, nevyruší dominanci vitality a smyslových uspokojení a zůstává rozpažený mezi nebem a zemí, musí to být opravdu milost nebo zázrak, aby „prohlédl“.

Určitě bych mohl popsat několik stránek, ale i toto je delší, než jsem zamýšlel.

Aktivní duchovní život je pro mě něco relativně nového. Nepocházím z věřící rodiny a vztah k víře tak ve mně nebyl pěstován od malička. Nechci si připisovat zásluhy, ale tuto iniciativu vnímám velmi osobně až intimně. Ostatně duchovní život zřejmě nemůže být neosobní a neintimní.

Před začátkem každých exercicií je přítomný nepříjemný pocit. Nadcházející odevzdání svých radostí i strachů, byť jen částečné – nedokonalé, je velmi náročné. Člověk se cítí obnažený a zranitelný. Je konfrontován s vlastní neschopností a malicherností. U intenzivních exercicií v klášteře je to v mém případě především neschopnost se ztišit a soustředit, podobně jako tomu je u samotné kontemplativní modlitby. Naopak u několikaměsíční „duchovní obnovy“ jsem bojoval s vytrvalostí a (ne)systematickým přístupem.

Z této konfrontace plyne nejistota, která by však neměla odradit. Domnívám se, že právě odhodlání čelit vlastní malosti činí z duchovního života intimní záležitost. Zpřítomnění subjektivních hodnot, pochybných pohnutek a vlastní zištnosti je nepříjemné. Jinak to ani nemůže být – člověk začne pochybovat sám o sobě. A to je stěžejní předpoklad pro překročení vlastního stínu. Vnitřně uchopit a nazvat své selhání je příležitost, nikoliv jen nepříjemnost.

Sdílet alespoň obecně tento osobní souboj jsem se rozhodl z prostého důvodu. Rád bych tak v nadsázce oslavil popsané nepříjemnosti a možná tak dodal odvahu někomu, kdo se o sobě ostýchá pochybovat.

Když přemýšlím nad 99denními exerciciemi, nějak přirozeně (bude to tím názvem) mi přijde jako první na mysl ta dlouhá doba. Je to opravdu jiné než různá týdenní cvičení. Taky to pro mě bylo opravdu jiné, než žít mnišským životem v klášteře. Mám různé zkušenosti z různých klášterů a zdá se mi snazší dodržovat modlitební časy a asketické úkony v prostředí, které je tomu šité na míru. Všechno se mi tedy ukázalo těžším, než jsem myslela. Typicky jsem si "nadsadila repertoár" a velmi nepříjemně zjišťovala, jaká je realita. A bylo to velmi zdravé. :-)

Leitmotivem celého toho období se mi stala jedna Milošova věta, s kterou jsem bytostně souhlasila. Parafrázuju si ji nějak takto: "Veškeré asketické úkony jsou totální bizarní blbost, pokud nemají za cíl hlubší modlitbu, setkání s Bohem." A s tímto vplouvám do dalších a dalších 99 dnů.

V době před exerciciemi mě často napadala otázka, co by měl správný křesťan udělat pro svou spásu. Jednou z odpovědí bylo, že vlastně není třeba dělat nic, že vše potřebné pro spásu duší bylo již vykonáno a darováno všem lidem samotným Bohem. To je jistě pravda, že spásu si nemůžeme nijak zasloužit jako za odměnu. Ale protože jsem člověk aktivní, tak mě to tak úplně neuspokojilo. Nemůže být přece úplně jedno, jak žiju a zda může mít nějaký konkrétní způsob života vliv na tuto skutečnost. Co je opravdu důležité a podstatné pro dobrý duchovní život?

A jsem moc ráda, že jsem na tyto otázky v exerciciích našla odpověď a nejen to. Vlastně jsi nám ukázal moc důležitou cestu, jak se může člověk přiblížit k Bohu, nacházet ho, poznávat a tím se mu více připodobňovat. Je to především cesta modlitby a kontemplace, která je ověřená a vyzkoušená mnoha světci, kteří ji objevili a nám přenechali. Dále mně exercicie přinesly mnohem hlubší sebepoznání. Poznání způsobu myšlení, z čehož pak vychází další věci. Dělo se tak hlavně skrze poznání, co je to vlastně hřích, jako překážka v cestě kontemplace, a jak s ním naložit. Též jak pracovat i s dalšími překážkami a zvláště s chaosem ve vlastní hlavě a tím i v životě. Na druhém protipólu jsme pak viděli, co jsou ctnosti a jak je možné a užitečné je přijímat, pěstovat a cvičit. A také jsem poznala jaký vliv mají na modlitbu i ostatní součásti života (jídlo, spánek, fyzická aktivita). A jak je dobré přijmout a zahrnout do modlitby vše, co se života týká a učit se také vše odevzdávat a vytvářet tím úplně nový vztah ke všemu. A tím i proměňovat celý život a vytvářet tak život úplně nový.

Velmi obohatily zkušenosti a poznatky ostatních účastníků. Bylo to pro mne opravdu zajímavé a velmi přínosné. Je jen velká škoda, že jsme se nemohli setkávat osobně, věřím, že by se tím naše sdílení ještě více prohloubilo.

Nejvíce mě zaujala část spojená s askezí. Už samotná myšlenka, že si člověk něco odepře... ale ne pro to, aby trpěl, nýbrž pro to, aby se mu uvolnil prostor pro něco jiného, (snad) lepšího. Nejvíce mě udivil vývoj u odepírání si těch věcí, které už sama vlastně dělat nechci, ale ze zvyku je stále praktikuji. U mě osobně charakteristicky pojídání různých dobrůtek, ať slaných či sladkých, v průběhu celého dne. Jeden z návrhů pro askezi bylo omezit jezení jen na tři časové úseky. Tedy najíst se ráno, dopoledne a večer a nic mezi tím, žádné svačinky, žádné sladké nápoje. Nejdříve (cca 14 dní) jsem zakoušela "hrozná muka", tělo i mysl se vzpíraly a trpěly, ale pak to najednou přešlo, ta potřeba prostě odumřela... no, ne úplně, ale není takový problém jí nevyhovět. Jako bych těch 14 dní prožívala "absťák". Nyní abstinuji :) Přes Vánoce jsem se pod vlivem hodně svátků a mírnějšího režimu zase trochu rozjela, ale není už problém se vrátit do asketického řádu. Cítím ale, že není dobré ho příliš narušovat.

Jeden z pozitivních důsledků tohoto odpírání se dobrůtek je to, že svoji mysl během dne nezatěžuji problémy typu "Co si teď dám? Na co mám vlastně chuť? Jak si to připravím? Nejím toho moc? Co moji chudáčci zoubci s tolika sladkostma? Neměla bych naopak dopřát té radosti trochu více? Nenadrobím si zas do klávesnice?" Takové smetí problémečků a řešeníček... a to je teď pryč. Za to jsem velmi ráda. Méně mě potěšil fakt, že mi chybí ta snadnost se rychle a jednoduše potěšit něčím, co prostě vždycky nějak funguje. Zatím se ten prostor, zdá se, naplňuje hudbou. Nevím, nakolik je to duchovní pokrok, ale moje vnímání reality se rozšiřuje (o tu hudbu), tak to nepovažuji za škodlivé. Odepřu si někdy i tu hudbu? Přišlo by mi násilné dělat to teď hned, když to, v určitém smyslu, teprve vlastně objevuji. Ale když toho bude neadekvátně moc, nebo uzřím nekvalitu produkce, které se vystavuji, tak mám už nějakou zkušenost, jak s tím dá nakládat.

Než Miloš vypsal "Zajeď na hlubinu", rozhodla jsem se k hlubší duchovní praxi: Pokračovat v duchovním čtení, kudy mě to vede, věnovat pravidelně kontemplaci a i kudy dále mě Bůh (duše) povede. Proto jsem vypsání duchovní obnovy uvítala.

Duchovní obnova splnila to, co jsem od ní čekala: Utřídění si vlastní praxe, vydání se ve své psychice do míst, kde potřebovala (otevřely se hlubiny, které volají po další očistě). Bylo milé a součástí obnovy, že provázení bylo velmi srdečné a s humorem, který ale nerušil to podstatné. To, kde duchovní obnova překročila moje očekávání, bylo, že jsme na našich společných online setkáních dostávali na naše otázky praktické odpovědi a ze zkušenosti. Bylo i hezké vnímat cestu druhých lidí, vnímat, jak jsme spojeni jedním Bohem a řešíme někdy podobné, někdy trochu podobné problémy v duchovní praxi.

Obnova nepředstavuje přílišnou zátěž do časového rozvrhu (ve své základní formě), ale umožňuje svobodně vykročit i k intenzivnější praxi nebo k usazení této základní praxe do života. Jediné, co je potřeba, je chuť. Díky Milošovi a i díky všem zúčastněným a Pánu Bohu za ten přínosný čas.

Do 99 – dňovej duchovnej obnovy som vpadla na poslednú chvíľu, nič som neočakávala a nič som si nepredstavovala. Cez Evagria Pontského – mnícha zo 4. storočia a Miloša Hrdého – diakona 21. storočia 😊 som „preputovala“ za tých 99 dní mnohým. Dokonca som sa začala otužovať a zistila som, že to nie je tak ťažké. Odporúčam, je to dobré pre tých, čo sa cítia v duchovnom úsilí sami.

Už teď vnímám různé jemné pohyby, změny v mnoha oblastech, těžko se mi formulují. Možná je ještě brzy na pojmenovávání. Ale k povzbuzení svému, Tvému a třeba ještě někoho dalšího jsem sepsala pár bodů, jak vykročit dál :-)

Objímat realitu a riskovat, že mě zraní.
Vnímat sebe, svět i druhé milosrdným Božím pohledem.
Nechtít zázraky, ale chtít vždy všechno.
Naslouchat těm, kteří dokážou mlčet.
Věřit svobodě, vydat se tam, kde ji tuším, i když nevím, kam dojdu.
Nenutit se do strnulosti, která mě dusí.
Nechtít se tolik otupovat. Dobře vím, co mě na chvíli znecitliví.
Nezdráhat se říct, když něco nechci, nebo když to chci.
Důvěřovat intuici a Duchu, který ve mně, skrze mně, ve světě a skrze svět stále promlouvá.
Vědomě si víc dopřávat. Přírodu, spolubytí, kreativitu.

Vůbec nevím, do čeho jdu, ale říkám si, že to „zkusím“. Vím, že nemám co obnovovat, duchovně jsem na úplném začátku. Nevím vlastně, co mám čekat, proto nečekám „nic“, alespoň ne vědomě, později se ke své velké úlevě a překvapení dozvídám, že postavení „nic nečekám“ je správné!

Přemýšlím, že pravděpodobně jsem samozřejmě přeci jen něco minimálně podvědomě čekala.

Obnova pro mě nebyla obnovou, ale odkrytím mnoha pro mě zcela nových věcí.

Začínám v říjnu s velkým odhodláním a stanovuji si denní pořádek:

• ranní chvály z breviáře
• cestou do práce v tramvaji růženec
• v poledne „anděl páně“
• večer večerní chvály
• četba
• meditace
• tichá modlitba
• examen, předsevzetí

Askeze po celý den, po celou obnovu. Zde jsem neměla problém s ukázněností v jídle a s přirozeným pohybem – chůzí, časem přibylo otužování, obtížnější bylo nepořizovat vůbec nic nového, tam jsem s překvapením zjistila, kolik toho vlastně neustále pořizuji, přestože jsem měla pocit, že ne. Také bych určitě měla/mohla být štědřejší. Něco jsem darovala, ale určitě jsem mohla/měla víc. Dalším překvapením pro mě bylo, nakolik jsem vlastně závislá na internetu, a přitom nepoužívám sociální sítě. Ale zvyk na snadný přísun povrchních informací a potřeba kontrolovat emailovou schránku už mě také „doběhly“, a to jsem žila v mylném pocitu, že tohle se mě netýká.

Nastavený „řád“ se mi daří dodržovat proměnlivě, s větším či menším úspěchem. Pokud nedodržím, snažím se alespoň udělat cokoliv jakkoliv z daného pro každý den s tím, že v podstatě stabilní je modlitba růžence, i když třeba rozprostřená do celého dne, a pak večerní četba, meditace a modlitba a examen.

Nicméně, zažívala jsem zejména zpočátku silně pocit, že jsem v jakémsi "ochranném krunýři" či "jiné dimenzi", či jak to nazvat, už "jenom" tím rozhodnutím, že se duchovní obnovy účastním, že je to svým způsobem setrvalý "stav", ve kterém se mohu nalézat a že záleží na mně, jak jej vyplním, aby skutečně tou obnovou byl. Uvažování o časovém rozpisu a jeho "dodržení" jsem obrátila - tj. chtěla jsem se snažit, aby cokoliv, každá činnost po celý den byla něčím, co může být součástí mé duchovní obnovy. Tedy nezredukovat si duchovní obnovu na "hlídání", zda jsem "dodržela" daný rozpis, ale nějak se v tom stavu jakoby pohybovat permanentně. Bylo jisté, že to v mém případě budou stejně maličkosti, nic světoborného, ale s vědomím, že to nějak vkládám do duchovní obnovy, takhle nějak jsem si řekla na začátku, že bych to chtěla zkusit.

Ten jakýsi stále přítomný pocit „bytí v obnově“, jeho ranní uvědomění si hned po probuzení – něco jako „vstáváš do obnovy, tak se snaž“, fungoval docela dobře a nejvíc zpočátku. Takový pocit bytí „někde jinde“. Když jsem časem pochopila, že lze tichou modlitbu „praktikovat“ kdykoli během dne, tento pocit ještě zesílil, aby pak ke konci začal zase slábnout, jak sláblo moje celkové nasazení.

Ze začátku jsem pozorovala, jak se jakoby vnitřně „peru“ o každou modlitbu, kolik úsilí mě stojí vydržet se soustředit např. v tramvaji na růženec. Po několika týdnech už jsem nastupovala do tramvaje, nebo vycházela z kanceláře s tím, jak se „těším“, že se budu modlit. Pozoruji, jak je důležité, jak jsou vnější podmínky nastavené – jak někdy ruší a někdy naopak napomáhají, jak je dobré určitou činnost s modlitbou přímo spojit, to pomáhá. Nicméně každodenní život jinak obecně spíš ruší, než pomáhá. Potýkám se s únavou. Večerní meditace je často velmi krátká, jakoby nějak podezřele rychle vždy „vím“, co mi úryvek chce říci…. Také se „potýkám“ s lidmi. Jsem smutná, lítostivá, podrážděná, k lidem netrpělivá, nemohu „vystát řeči“, „zbytečné mluvení“, nechci nic poslouchat lidé mě „ruší“. Pak si to ale vyčítám. Říkám si, že na ně, na okolí, jen svádím, když se mně samotné nedaří, jak bych chtěla.

Je pravdou, že síly postupně docházely, vůle slábla, zejména ke konci. Vše se mi docela rozsypalo s odjezdem na Vánoce, na 2 týdny v prosinci na chalupu. Všední den je na jednu stranu samá překážka, na druhou stranu v něm ale snáz udržím „režim“.

Oceňuji examen, díky kterému často zpětně vzpomenu na momenty dne, na které už bych jinak nevzpomněla. Zpětně vidím, vybavím si, že pro mě byly nějak důležité – pozitivně i negativně. Cítím, že jsem někdy byla Bohu o něco blíže a v některých naopak strašně daleko. Examen se bohužel také postupně redukuje, zkracuje….

V průběhu obnovy se mi mění náhled, úhel pohledu na některé moje stavy a situace, jako bych se „cítila jinak“ na světě, nevím, jak to vyjádřit. Jak jsem se už pokoušela zformulovat do emailu - přestože jen velmi nedokonale klopýtám, nějak vnitřně "setrvávám" - to mi dělá radost, respektive mě to nějak naplňuje, nebo ještě jinak - dostavuje se takový až divný pocit, že nevím, jestli já jsem v duchovní obnově, nebo ona ve mně, ale pak si zase říkám, že to, co dělám, určitě na žádnou duchovní obnovu nestačí, to mě paradoxně uklidní. Jako bych se nějaké "změny" bála. Nicméně zkouším "nic nečekat", je to těžké, protože i těmi obavami vlastně dávám najevo, že jakoby "něco čekám". A je to takový zvláštní "pocitový kruh", který nelze rozetnout a ani jej vlastně nechci narušit.

Co jsem „objevila“ (samozřejmě jinými již dávno objevené):

• že křesťanova duchovní cesta není nic statického, že křesťan se vyvíjí a velice aktivně se na vývoji podílí, i když mnoho je dáno milostí, a milost není „zásluha“.
• že je to radikální životní postoj a že je to „dřina“, může být i nepříjemný, zároveň to ale není výkon
• že bych měla být „mladý, zdatný duchovní bojovník“, který má řád a má se přemáhat
• ale že jsem spíš „(starý) klopýtavý a kulhavý poutník“ na úplném začátku duchovní cesty (ten obraz se mi líbí)
• že nejde o „duchovní zážitek“
• že nemám od modlitby nic chtít a nic čekat, že od ní nemám čekat uklidnění, respektive že se nemodlím pro uklidnění
• že to mohu a mám nahlížet úhlem a zkoumat: co mě odvádí od Boha, co mě ruší v zaměření pozornosti na Boha – okolnosti vnější, ale hlavně ty vnitřní!
• tichou modlitbu (Ježíšovu modlitbu) a její velmi silné působení. Naučila jsem se do ní „utíkat“ kdykoliv během dne, nevím, zda je to správně – ten pocit „útěku do ní“.
• že slova modlitby nejsou ta modlitba, že to jsou jen „pomocníci“ a uvědomuji si, že se tedy asi modlím špatně, protože podle slov na mě modlitba působí jinak (velkou změnu ve vnímání hloubky Ježíšovy modlitby jsem pocítila po přidání ke Kristovu oslovení ještě „Synu Boží“).
• že postoj „nic nechtít“ (ve smyslu duchovní očisty, ne pasivity) není nic divného, že je to naopak kýžený cíl a že je ale velmi obtížné, nemožné jej dosáhnout (zda to však chápu správně? – jsem založením pasivní člověk, abych v tom spíše nehledala omluvu pro své pasivní postoje…)
• že přes všechnu naši nedokonalost v sobě máme něco z Boží dokonalosti, ale že to nevidíme a že bychom se měli snažit, zkusit se tomu přiblížit a že se nemusíme „bát“, že jednak dokonalosti nikdy nedosáhneme, a i kdyby, tak tato dokonalost neznamená konec, protože je to láska a ta je bez konce
• že všechny paradoxy „vyřeší“ milost, že tedy spousta věcí, skoro nic, není na mně, ale že na mně je se snažit, jako by to na mně bylo.
• že všechny představy o Bohu selhávají
• že sebereflexe je třeba, snažit se rozpoznat svoje špatné myšlenky, pídit se odkud se berou, co je příčina, zdroj, snažit se zvědomit svůj život a být „bdělý“ – uvědomovat si vlastní myšlenky
• že ctnost nás neuchrání před zlými myšlenkami, ty mohou útočit stále - a že opravdu útočí!
• že mám svůj život uzpůsobit meditaci a modlitbě
• že máme směřovat k pravé realitě a že teď žijeme ve fiktivní

Zkusila a zakusila jsem, jaké to je denně se modlit a moc bych si přála, aby modlitba už navždycky zůstala součástí mého (každodenního) života.

Vrcholným momentem je, když se, tuším Iva, ptá, co má být motivací pro tuto náročnou cestu duchovního života v naší každodenní existenci. A odpověď je, že přece zklamání z tohoto světa a touha po dokonalosti, a tou je Bůh. Po téhle odpovědi se dostavuje paradoxně kombinace pocitu hlubokého smutku s pocitem velké úlevy.

Dále jsem objevila a zjistila ke své velké radosti, že jsem schopna číst knihy, o kterých bych myslela, že pro mě nebudou – Angelus Silesius, Svatý Augustin….., i když to bude pro mě, pomalou čtenářku, program na hodně dlouhou dobu. Velkým přínosem byl pro mě rozhovor otce Váchy s otcem Venturou na téma modlitby, který jsem v říjnu vyslechla.

Bohužel jsem neměla čas zapojit se do domácích exercicií, nicméně zkoušela jsem s vámi rozjímat nad texty. Kupodivu jsem pocítila hlubokou vnitřní bolest nad těmi úryvky a jakoby chtěla raději „ucuknout“ a dělat raději jiné, běžné, myšlenky otupující činnosti (to v kancelářské práci není problém). Znovu jsem zakusila, jak je "čtení s pokusem o rozjímání" úplně jiné než "běžné čtení". (Respektive jak se ukazuje, jak povrchní moje běžné čtení je). Jak se čtením s pokusem o rozjímání jakoby otevírají vrátka a za nimi další a další atd...... Nestačím se divit, co může v psaném textu být, respektive "za textem", jak může být plastický a trojrozměrný, nebo jak to říci, a jak jsou ty hlubiny nekonečné, a to jsou moje možnosti vnímání a rozjímání zcela jistě velmi omezené, kdyby nebyly tak omezené, až kam, jak hluboko bychom se dostali? Tohle se mi při každodenních večerních rozjímáních často vůbec nedařilo, vstupovala do toho únava, a i rozjímání bylo povrchní a uspěchané, tedy „odbyté“, bohužel. To „hlubší“ se podaří jen někdy, málokdy.

Zatím zůstává touha po duchovním životě, po bytí v modlitbě, touha číst Písmo, touha po tichu a mlčení, touha po klidu, vnitřním, touha po stavu „nic nechtít“, touha po čistém srdci, touha být nějak (správně) aktivní, touha po pokoře a odevzdání. Bojím se však, že toho reálně nikdy nedosáhnu, to mě odrazuje. Nejhorší po dobu obnovy byl marný (a nedostatečný) „boj“ s únavou a slabou vůlí. A také s neustálým „chtěním“.

Lituji, že jsem se nedokázala zapojit do sdílení, jsem příliš nejistá a nepohotová a vlastně asi málo pokorná ve smyslu, že pořád řeším sebe - že když něco řeknu, že to bude „blbé“. No, bude, no a co….., měla bych být schopna si říct. Nekladla jsem ani otázky - často mě ale ani žádné otázky nenapadaly (tedy hrozí mi hned na začátku duchovní smrt?), ale moc ráda jsem poslouchala otázky a komentáře a sdílení ostatních, to bylo velmi obohacující. Díky Vám všem.

Když jsem se poprvé dozvěděla o nápadu uspořádat exercicie, které trvají 99 dní a mají relativně přísný režim, přišlo mi to jako vcelku šílený nápad, takže jsem k nim od začátku chovala sympatie. Rozhodování, jestli se zúčastnit nebo ne, jsem měla zjednodušené v tom, že mi Miloš (který je vedl) hned na úvod oznámil, že se jich účastnit budu. Když jsem do nich potom namočila i svého spolužáka, bylo víceméně rozhodnuto.

Na tichou modlitbu (které osobně neříkám modlitba…) jsem byla zvyklá, měla jsem svůj zažitý režim ranního a večerního cvičení, který jsem prostě zachovala. Pokud jde o rozjímání, to mi bylo už nějakou dobu nesympatické, párkrát jsem ho už předtím s mírným odporem zkoušela a vůbec se mi do něj nechtělo. Nicméně bylo na programu… Překvapilo mě, že během pár týdnů mi nějak „docvaklo“ jak asi rozjímat. Zpětně to vidím tak, že moje největší problémy byly jednak zvyk číst texty povětšinou akademicky (bezpečně neosobně), jednak jakýsi ostych před biblickými texty. Jako bych se bála, že někoho urazím, když se nějakým textem budu zabývat skutečně vážně a zároveň osobně. Myslím, že tohle jsem nakonec překonala díky tomu, že když už jsem se „musela“ každý den tím textem zabývat, začalo mě moje bezpečné a opatrné našlapování štvát natolik, že jsem se na něj vykašlala. A s překvapením jsem zjistila, že si s jedním veršem může člověk povídat třeba týden v kuse. Někdy to byly i celkem náročné rozhovory, ale jsem za ně ráda.

Pokud jde o askezi, tak zase překvapivě se u mě nejvíc uchytila ranní studená sprcha. Čekala jsem, že to pro mě bude horší, ale nakonec se z toho stal přiměřeně nepříjemný začátek dne. Krom vedlejšího efektu otužování mi asi vyhovuje začít něčím ne úplně příjemným, protože mě pak zbytek dne tolik neruší myšlenky ohledně toho, co mi je nebo není příjemné, co se mi chce nebo nechce. S majetkem se to vyvinulo hlavně tak, že jsem se začala zbavovat svých věcí. Co šlo, jsem předala přes nevyhazujto (ekologie zvítězila nad nechutí to řešit a pokušením vyhodit všechno do popelnice). Nakonec jsem musela kvůli stěhování udělat ještě větší inventuru svého majetku, než jsem čekala, a při vybalování pokračuju se zbavováním se dalších a dalších věcí, protože mi to stěhování ještě víc připomnělo, kolik mentální energie se dá vyplýtvat na věcech.

Vymyslela jsem si na sebe jedno speciální pravidlo, že půjdu každý týden na mši (běžně nechodím vůbec). Začátkem exercicií jsem to stihla snad jednou dvakrát, než se kostely zavřely kvůli epidemii. Musím přiznat, že mě potěšilo, že tam tedy nemusím. Nicméně s předvánočním uvolněním jsem zase začala a zakázala si zabývat se tím, jestli se tam cítím trapně, co si o tom myslím a jestli tam chci být. Překvapilo mě, že tohle všechno jsem fakt schopná odložit stranou a prostě jenom sledovat, co se v tom kostele děje. Jsem pořád trochu zmatená z toho, že je to pro mě nové, takže mi to přijde zajímavé, což mě vlastně ruší. (O Vánocích při kázání se kněz ptal: „Ještě vás to baví? Je to každý rok stejné, stejná čtení, stejná kázání, stejné zpěvy.“ Říkala jsem si: „Jo, mě to baví, já to slyším prvně.“ Když to opakoval poněkolikáté, tak jsem si říkala: „Hele, zeptej se ještě jednou a já ti fakt odpovím, je mi jedno, jestli se to nedělá.“ Naštěstí si pak už odpověděl sám. Ale asi bych se stejně neodhodlala… ) Plánuju v tom chození do kostela pokračovat i po exerciciích, aspoň chvíli, zdá se mi, že začínám být schopná vnímat, co se to tam odehrává, takže se nechám překvapit, co z toho bude.

První měsíc dva jsem docela velký důraz kladla na ticho. Omezila jsem jednak nasávání informací (čtení zpráv a podobně), ale hlavně jsem se snažila o vnitřní ticho. Nenechat se zaujmout tím, co si nezaslouží moji pozornost, utlumit svoje přemýšlení, analyzování, plánování (případně tomu vymezit určitý čas), míň svět strukturovat a víc ho vnímat. Tohle mi zpětně přijde jako zásadní. Bylo to pro mě asi nejnáročnější, ale zdálo se mi, jako by mi to pomáhalo postupně víc a víc odlupovat nánosy toho, co jsem si na svět nalepila já, a dostávat se blíž k tomu, jak skutečně je. Bohužel jsem u toho nezvládla vydržet celých 99 dní, protože někde přibližně v polovině se mi vlastně celé exercicie rozpadly. Nabyla jsem dojmu, že jsou věci, které si zaslouží moji pozornost víc než všechno ostatní, a na pár týdnů mě to pohltilo natolik, že jsem opustila i svůj běžný režim, na který jsem byla navyklá už dlouho před začátkem exercicií. A od vnitřního ticha jsem se přesunula do stavu, kdy jsem si během asi týdne zvládla pustit všechny díly Rockyho…

Nicméně nakonec pro mě tohle období bylo asi nejzajímavější a nejpoučnější. A samozřejmě nejmíň příjemné, což jde často ruku v ruce. Po docela drsných vnitřních bojích (dá se říct že o to, co je pro mě důležité, a jestli si můžu dovolit, aby to tak bylo), při kterých jsem se o sobě dozvěděla spoustu věcí, které jsem vůbec vědět nechtěla, se konal postupný návrat k režimu, který jsem si naplánovala. Ale na vnitřní ticho v té intenzitě jako na začátku zatím nedošlo. Asi si ho dopřeju teď po exerciciích, i když z něj mám dost respekt a trochu obavy.

A samozřejmě celé exercicie by vypadaly úplně jinak, kdyby nebylo pravidelných úterních setkání přes Zoom. To byl takový pevný bod, který to celé držel. Milošovy přednášky, sdílení toho, s čím kdo bojuje, co se komu daří, možnost se na cokoli zeptat, to všechno byla velká inspirace a podpora. I když to nejdůležitější za vás nikdo neudělá, je příjemné vědět, že v tom nejste sami. A přestože jsme se vlastně za celou dobu osobně nepotkali, má člověk dojem, že si našel nové kamarády, ať ty ze Zoomu, nebo ty, kteří si s námi povídali přes svoje knihy. Třeba takový Evagrius je dost sympaťák (asi i větší než Tomáš, promiň, Miloši…).

Blíží se konec 99denní duchovní obnovy. Jak to působí na mně? Cítím lehkou nejistotu. Z toho, že to končí. Tím, že ta doba byla omezená na 99 dnů, víc mně to nasměrovalo.

Občas se ptám: Jak vnímám čas? Jak vnímám čas, ve kterém nedělám nic? Jak se čas nemarní? Můžu za sebe garantovat, že nebudu život marnit? Kvůli Covidu zas nemůžu pracovat do 20.ledna. Možná si vytvořím vlastní 10denní časový úsek, od 10. do 20. ledna. Dále, ráda bych také udržela zvyk tázání se (rozjímání). Bohužel se mi zase často stává, že hledám pravdu jako hotový produkt, místo abych kladla otázky.

Jsem vděčna za čas stráveny se skupinou během 99denní duchovní obnovy.

Součástí 99denní duchovní obnovy byla možnost zúčastnit se i intenzivních čtyřdenních exercicií (doma přes Zoom). Zde je deník z těchto domácích exercicií.

Středa 20:00
První on-line rozhovor.
Dostali jsme text.
Je to věta z bible, kterou si budeme pořád připomínat. Pořád o ní přemýšlet.
Větu všichni vidíme na sdílené obrazovce: A kdo vám ublíží, budete-li horlivě usilovat o dobro?
Máme skrze meditaci zjistit, co to vlastně znamená, tato věta.

Čtvrtek 8:00
Dnes ráno přibyly ještě dvě věty.
A kdo vám ublíží, budete-li horlivě usilovat o dobro? Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení. Nebojte se jich a nerozrušujte se, ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích.
Pořád ale nechápu, co to znamená? Dostáváme nápovědy. Nápovědy mě navádějí na to, že tam za tím něco je.

Čtvrtek 11:00
On-line rozhovor.
Po každém setkání čas trávím v tiché modlitbě.
Zkouším rozjímání po modlitbě. A někdy i před. Podle pocitu.
Občas mám pocit, že jsem tomu blízko, ale nedokážu se tomu úplně přiblížit.
No, vůbec nejsem zvyklá, tak přemýšlet.
Pořád si opakuji tu samou větu v hlavě, ale bez výsledku.
Zkouším psát. Vnímám, že utíkám k zažitým zkušenostem, které se samovolně objevuji a ovlivňuji mé hledání. Jak je těžké jít do neznáma.

Čtvrtek 19:00
Dnes přibyla ještě jedna věta.
Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal [vlastní] slávou a mocí.
Dneska na setkání hodně mluvíme. Mám nutkavou potřebu mluvit. Nutkavou potřebu zkusit, jestli to moje není ono. Nápovědy mě dnes popohánějí, ale také matou.
Jenže, hned dostáváme další směrník. Máme nápovědu, na co přesně máme zaměřit svoji pozornost v další meditaci.
Je to úleva.

Meditace: Nový pokus. Zkouším se zaměřit na malou část úryvku. ...“Pána Krista posvěťte ve svých srdcích“. Co to znamená?
Nějak mi tato věta dělá hezký pocit. Zmiňuje se tam srdce.
Právě před online hovorem ke mně přicházejí otázky:
Držet Krista v srdci?
Jak se drží Kristus ve srdci?
Co já teď držím v srdci?
Co mám v srdci teď?
Můžu to ovlivnit?
Na čem závisí můj pokoj v srdci?

Pátek 11:00
On-line rozhovor. Mám pocit, že jsme se všichni zjemnili.
Zpozorněli.
Mluvíme o pozornosti. A křehkosti pozornosti.
Další směrník. Máme nápovědu, na co přesně máme zaměřit svoji pozornost v další meditaci. A také i doporučení na bdělé prožívání běžných činností.
Další on-line setkání za 24 hodin.
V následné hodině se doslova vrhám na meditace a na tichou modlitbu. Až zpětně si uvědomuji, jak velká očekávání tu byla.

Sobota 9:00
Jsem frustrovaná. Bdělé prožívání běžných činností mi vůbec nejde. Ani meditace.
...zdá se, že mám málo myšlenek, myšlenek ve smyslu „výrazných objektů, které plují vědomím“.
A tím nemám ani ten pocit všímání.
Myslela jsem, že časem budu schopna lépe lovit myšlenky. A ono to je horší, jde to hůř.
Vše je nevýrazné.
Jak se mám v tom zorientovat. Všechno splývá?
Ztrácím se v tom?
Je to takový pocit, že se snažím mít svoji pozornost v rukách a nejde mi to.
Asi jsem se vázala na očekávaní, že to bude dnes intenzivnější.
Medituji dál.

Sobota 11:00
On-line setkání. Málo mluvíme.
Dozvídám se, proč to nejde. Faktické důvody: 1. Mysl žije autonomním životem. 2. Neumíme být bez chtění. Odpoledne mám individuální rozhovor.
Uvědomuji si, jak velká, jak obrovská mám očekávání.
Začínám si všímat detailů během kontemplace.
Zahlédla jsem v sobě netrpělivost.

Sobota 19:00
Všichni se ztišili. Online setkání trvá jen pár minut.
V tiché modlitbě často postrádám trpělivost a pozornost.
Neustále sama sebe přeskakuji a běžím do budoucnosti, také sklouzávám do vymyšlených událostí.
Pomohlo mi formulovat si sama pro sebe otázky:
Proč je mé štěstí podmíněné?
Proč dávám štěstí na konec?
Proč dávám štěstí na konec?
Zkusím ho dát na začátek. Teď.
(...Pána Krista posvěťte ve svých srdcích.)
Můžu ovlivnit obsah svého srdce?
Co mám v srdci teď?
A teď?
A teď?
Jak se mám teď?
Jak se mám teď?

Jak se mám teď?
Jak se mám teď?...

Jako by se vše zklidnilo. Objevil se vnitřní prostor.