Postní meditace: Boží království

To see a World in a Grain of Sand
And a Heaven in a Wild Flower 
Hold Infinity in the palm of your hand
And Eternity in an hour

Spatřit svět v zrnku písku
a nebe v divoké květině.
Zachytit nekonečno v dlani
a věčnost v jedné hodině.

William Blake

Je přeblažený, kdo jde cestou nazírání;
už teď zří svatou zem a šťastný život na ní.

Bůh nebe nedává, sám o ně musíš dbát
a mocí, horlivě se nebes domáhat.

Angelus Silesius

Beránku ve sněhu, který smýváš bláto světa -
smiluj se nad námi!
Ovenko na sněhu, která spásáš bláto světa -
dej nám svůj mír!

Ivan Diviš

Nejdůležitější je udržet mysl vysoko ve světě pravého poznání a přitom se vracet do světa každodenní zkušenosti, kde musíme hledat pravdu krásy. Ať v daném okamžiku děláme cokoli, nesmíme zapomenout, že každý náš čin má vliv na naše věčné já, jež je poezií.

Macuo Bašó

Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.

Marek 1:14-15

Texty k pátému setkání postních meditací.

Postní meditace spějí ke svému vrcholu. Verš Markova evangelia je nejen jakousi syntézou celého evangelia, ale je i vstupní branou k četbě a rozjímání nad evangeliem, klíčem k jeho porozumění, a zároveň shrnutím našich dosavadních meditací. Začněme u pojmu Boží království, abychom získali základní informace pro naši meditaci - niternou meditaci, kterou tento text nechce ani nemůže jakkoliv nahradit. Meditaci, bez které nelze verši porozumět.

V dějinách křesťanství nalézáme řadu interpretací království nebeského. Rozdělíme interpretace království nebeského na čtyři základní směry [1]:

• politický,
• církevní,
• eschatologický,
• spirituálně mystický.

Politický směr ztotožňuje království Boží na zemi s konkrétní politickou strukturou či programem. Nejznámější příklady poskytuje křesťanské císařství Konstantina na východě a Svatá říše římská Karla Velikého na západě. Jako zásadního teologického obhájce takové koncepce lze uvést Konstantinova církevního poradce Eusébia z Cesareje, otce církevního dějepisectví. Roku 335 pronáší Eusebius oslavnou řeč na Konstantina, ve které dochází ke spojení nebeského království a pozemského císařství: "Svou nepopsatelnou mocí (Kristus) naplnil každý kout světa učením a vyjádřil tak skrze podobnost pozemského království ono nebeské, do kterého Kristus naléhavě zve celý lidský rod a představuje mu ho jako předmět hodný touhy. A na této naději má náš božsky omilostněný císař podíl dokonce už v tomto životě. Vpravdě si zaslouží císařský titul muž, který svou duši zformoval ke královským ctnostem podle vzoru nebeského království."[2] Církevně-státní tradice, která vznikla, ovlivnila (nejen) církevní dějiny na tisíciletí a domnívám se, že i dnes lze rozpoznat její pozůstatky v církevním prostředí. Proti tomuto pojetí je sama historie, jejíž jen letmá znalost vyvrací toto pojetí. Dále pak: "Ježíš nepřejal v představě Božího království nacionální a politické prvky. (...) Boží království ohlášené Ježíšem není také žádná sociální veličina v moderní slova smyslu, i když samozřejmě v konkrétním uskutečňování blíženské lásky jsou zahrnuty sociální implikace vrcholného významu." [3]

Politické pojetí království nebeského je úzce provázáno s pojetím Království jako církve. Toto pojetí, s odkazem na Augustina, říká, že "církev je už nyní Královstvím Kristovým a Královstvím nebes". [4] Augustin si ovšem byl vědom problematičnosti pozemské církve: "církev jako dějinná podoba tisícileté říše (Zj 20,4) (je) Kristovým královstvím nebo královstvím nebes, které je ještě v boji a čeká na dovršení" [5]. Toto pojetí se pak rozvíjí jako protiváha politického pojetí (císařské moci) a ve středověku se uvádí, že údy církve jsou součástí dovršeného království nebeského [6]. Zdá se mi, že se toto pojetí tak velmi blíží předchozímu pojetí, kde ovšem úlohu císaře přejímá papež.

Eschatologické pojetí popisuje království nebeské (Boží) jako "budoucí apokalyptický Boží dar, který není budován lidmi přímo, ale je dán jako odpověď na nadějeplnou modlitbu, na vytrvalý a vyčerpávající zápas" [7]. Toto budoucí království bude "pozemské, teritoriální" [8]. Království Boží je tedy v budoucnosti a stále ho očekáváme. Zároveň je ale "přítomno anticipovaně v Ježíši a v Duchu svatém" [9]. Mezi podstatné vlastnosti takového království patří, že je politické a sociální (obsahuje mír a spravedlnost), personalistické (dává nepomíjející význam individuální osobě) a univerzální (zahrnuje všechny muže a ženy a celý vesmír). [10] Království není "nějakou utopií čekající na nebesích, ale Boží budoucností pro lidstvo" [11].

Takto chápaná naděje na příchod Království se rychle v dějinách vytrácí, protože předpokládá "pozdní židovský apokalyptický myšlenkový svět, jak ho nacházíme v knize Daniel" [12]. Tento kulturní předpoklad se ovšem vytrácí, když křesťanství opouští diasporní židovství a směřuje k řecko-římskému světu. Na podporu tohoto výkladu lze uvést, že v blahoslavenství jsou odměny většinou formulovány v budoucím čase. To se ovšem netýká právě království nebeského, které je v přítomném čase (neboť jejich je království nebeské).

Jako představitel spirituálně mystického směru je uváděn [13] Origenes z Alexandrie, který je přesvědčen, že království Boží je vnitřní a duchovní, takže je tam, kde jsou ctnosti (spravedlnost, moudrost atd.) [14]. "Vždyť Kristus sám, Král nebes, je ono království nebeské připodobněné pokladu ukrytému v zemi." [15] Podobně také Albert Veliký: "Království nebeské je trojí: 1. to, které je mezi námi, Lk 17,21: 'Království Boží je ve vás'. A k němu se vztahuje, co se říká v Řím 14,17: 'Království boží není v tom, co jíte nebo pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.' (...) 2. Druhé království je království nebeské mimo nás, které je místem a slávou a jásotem těch, kdo kralují na nebesích. A toho se dosahuje skrze první Království (mezi námi). 3. Třetí království je to, které je objektem a příčinou obou předchozích, a to je Bůh sestupující do království Božího v nás i království Božího na nebesích." [16] Albert tedy chápe království nebeské třemi způsoby, které ovšem jsou spojeny v jedno, kterým je Božská realita přítomná sama v sobě, v duši a mezi svatými. Pro Alberta je království nebeské sám Bůh. Současný komentář k Matoušovu evangeliu také uvádí: "Boží království je Bůh sám, který vládne." [17] Proti spirituálně mystickému pojetím se mnohdy namítá, že se v něm "vytrácejí všechny konotace související se spravedlností, všechny společenské, teritoriální, pozemské aspekty" [18].

Je zřejmé, že názory na to, co je Boží království (království nebeské), se různí a "k vlastnímu církevnímu naukovému rozhodnutí o pojmu království boží nikdy nedošlo" [19]. Základně však království nebeské je ve vnitřních úkonech a vnější úkony jsou účinkem, nikoliv naopak. "K prvnímu se tedy musí říci, že království Boží záleží hlavně ve vnitřních úkonech; ale v důsledku ke království Božímu patří také všechna ta, bez nichž nemohou býti vnitřní úkony; jako, jestliže království Boží jest vnitřní spravedlnost a pokoj a duchovní radost, je nutné, aby všechny vnější úkony, jež odporují spravedlnosti nebo pokoji nebo duchovní radosti, odporovaly také království Božímu". [20] Království nebeské je vnitřní duchovní aktivita spočívající v poznání (poznávání) božské reality (nazírání pravdy Boží - contemplatio divinae veritatis) [21] a proměně člověka, která zahrnuje jeho chtění a jako nutnou konotaci vnější aktivity. Vidíme, že v tomto pojetí jsou výše uvedené námitky o ztrátě konotací souvisejících se spravedlností neopodstatněné. Zároveň se ukazují jako chybná ta pojetí království nebeského, která považují za základ vnější aktivity (např. výše popsané politické pojetí nebo některá pojetí církve). Království nebeské je v nějaké míře poznatelné a zakusitelné "jako počátek blaženosti, jako je tomu u lidí dokonalých a v tomto smyslu patří odměny k životu současnému" [22]. Obdobné platí o trestech. I když zlé jednání někdy není v tomto životě potrestáno (časnými tresty), vždy zlý člověk trpí duchovními tresty. "Rozhodl jsi, Pane, a je tomu tak, že nezřízená mysl je sama sobě trestem". [23]

Blaženost království nebeského je štěstím zakusitelným v tomto životě. Jak ale takového štěstí dosáhnout? "Čiňte pokání a věřte evangeliu" je cesta a zároveň podmínka vejití do Božího království. V řečtině zní výzva k obrácení ještě výmluvněji: metanoeite je imperativ od slovesa metanoein, složeného z meta (předpony vyjadřující změnu) a nous (rozum, mysl). Spíše než "čiňte pokání" tak Ježíšova výzva zní "změňte smýšlení". Přičemž nous je v řečtině zase více než jen rozum, intelekt. "Mysl" vyjadřuje to nejdůležitější v člověku, jeho nitro, jeho srdce. [24]

Jsme vyzýváni ke změně celého smýšlení, totální proměně nitra (srdce), jeho "přeformátování", k přijetí mysli Kristovy. "On musí růst, já se však umenšovat." (J 3,30). Tato proměna je dílem Kristovy milosti v člověku, který se jí otevře duchovním životem. Proměnou skrze víru v evangelium, doslova "radostnou" či "dobrou zvěst". Dobrá zvěst spočívá v tom, že Bůh je osobní bytí a toto absolutní bytí není člověku nedostupné - je teď a zde přítomné, působící bytí, které může člověk realizovat v tomto životě. A otvírání se této milosti, disponování se k participaci na přirozenosti Boží, je cílem i smyslem křesťanského života i postních meditací. Pak bude dle Jana Zlatoústého postavení křesťanů, jak má být: "Bůh na zemi, člověk v nebi, splynutí všech věcí; andělé se mísí do sborů lidí, lidé se přidružují ke sborům andělů a jiných mocností." [25]

[1] Srov. VIVIANO, T. Benedict. Království Boží v dějinách.

[2] Tamtéž, s. 56.

[3] BEINERT, Wolfgang. Slovník katolické dogmatiky, s. 143.

[4] VIVIANO, T. Benedict. Království Boží v dějinách, s. 61.

[5] Tamtéž.

[6] Srov. BEINERT, Wolfgang. Slovník katolické dogmatiky, s. 144.

[7] VIVIANO, T. Benedict. Království Boží v dějinách, s. 33.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] Srov. tamtéž, s. 32.

[11] Tamtéž, s. 33.

[12] Tamtéž, s. 42.

[13] Srov. tamtéž, s. 49.

[14] Srov. BEINERT, Wolfgang. Slovník katolické dogmatiky, s. 144.

[15] VIVIANO, T. Benedict. Království Boží v dějinách, s. 49.

[16] Tamtéž, s. 74.

[17] FAUSTI, Silvano. Nad evangeliem podle Matouše. Praha: Paulínky, 2009, s. 68.

[18] VIVIANO, T. Benedict. Království Boží v dějinách, s. 49.

[19] BEINERT, Wolfgang. Slovník katolické dogmatiky, s. 144.

[20] AKVINSKÝ, Tomáš. Suma teologická. I-II q. 108 a. 1 ad 1.

[21] Srov. tamtéž II-II q. 180 a. 4 co.

[22] AKVINSKÝ, Tomáš. Dary Ducha svatého v Teologické sumě. I-II q. 69 a. 2.

[23] Tamtéž, citován Augustin, Vyznání.

[24] Inspiraci čerpám, mimo jiné, z kázání P. Jana Houkala.

[25] TOMÁŠ ŠPIDLÍK, "Nezbytnost modlitby", in: IDEM, Spiritualita křesťanského Východu: Modlitba, Velehrad:Refugium, 1999, str. 49-50.