Postní meditace: Hledání já
Dnes, večer pokojný a poklidné je
nebe,
I noc přichází krokem neslyšným,
Chci uvažovat o sobě a ptát se sama
sebe
Co jsem, co o tom netuším.
Fernando Pessoa: Za noci našeho bytí
i v leku optal jsem se kdo jsem, a
zjistil
že nevím ! že to nevím!
Ivan Diviš: Beránek na sněhu
Teprve tehdy, když člověk v minimální odlevě přijde k sobě, uvědomí si rozsah svého ustavičného zrazování skutečnosti, totality své zrady na skutečnosti. Svědomí se vytříbí tak, že každá vykouřená cigareta, každá načatá sklenice vína představuje předmostí zrady skutečnosti. Jsem sice ten, kdo hledá, to opravdu, ustavičně a upřímně, ale současně vrtošivě, kolísavě, ne dost statečně, tj. jsem myš v podobě člověka, mlsný okouněč na prahu. Motám se, prašivě se motám kolem prahu, možná že anděl i misku mlíčka přistaví. Chlemtej, myško.
Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti
Texty ke druhému setkání postních meditací.
"Jednou z největších překážek na cestě spirituálního růstu je (...) naše neschopnost jasně vnímat své skryté motivace." [1] Jsme promořeni často nevědomými motivy a chtěním, koncepty a názory, a v závislosti na nich jednáme a vytváříme si obraz Boha. Bez sebepoznání se budeme neustále točit v koloběhu svých přání, krátkodobých uspokojení a frustrací. Nezbytnost sebepoznání při hledání Boha nám připomíná i stará mnišská tradice. [2] "K poznání Boha dojdeme jenom prostřednictvím sebepoznání. To věděl již první mnišský spisovatel Evagrius Ponticus: Chceš-li poznat Boha, nauč se znát nejdříve sám sebe. A již dlouho před ním řekl Klement Alexandrijský, že člověk může dospět k poznání Boha jenom prostřednictvím sebepoznání: Nejdůležitějším ze všeho poznání je, jak se zdá, poznat sám sebe; neboť jestliže někdo pozná sám sebe, potom pozná i Boha." [3]
My ale nevidíme a nechceme vidět své pravé já, chceme se vidět jako subjekt trvale příjemných objektů (aktivit). Většinu času věnujeme úsilí hledání způsobů, jak dosáhnout toho, co chceme. Při tomto starání se o naplnění našich cílů a tužeb si ani nejsme vědomi svých vnitřních motivů. A tak žijeme ve světě, který jsme stvořili svým chtěním, místo abychom žili ve světě stvořeném Bohem. Nežijeme, ale jsme žiti. Nejsme svobodní, ale otroci svých cílů a vášní. I naše víra se redukuje do pouhého souhlasu s fakty teologicko-historickými, místo aby byla vírou v reálnou možnost vnitřní proměny skrze zkušenostní poznání Božího bytí v nás. Bůh je osobní bytí a toto absolutní bytí není člověku nedostupné, je teď a zde přítomné, působící bytí, které může člověk realizovat.
Poznávání a přiznávání si skrytých motivů (mnohdy ne příliš ušlechtilých, ale často maskovaných ušlechtilostí) a jejich postupné odumírání se neobejde bez intenzivního nasazení vlastních sil. Je třeba se vytrvale cvičit ve zklidňování mysli a zřeknutí se lnutí ke svým vnitřním obsahům mysli, abychom poznali sami sebe. [4] Je třeba přemýšlet o významu askeze, která vždy hrála významnou roli v křesťanství, obrátit naši pozornost od fyzických (spektakulárních) aktů askeze k duševnímu cvičení. "Pravá askeze není cvičení těla, ale mysli. Zahrnuje trénink v umění usebrání; soustředění myšlenek, vůle a lásky na věčné skutečnosti, které obvykle ignorujeme. [5] Askeze se tak stává nutnou dispozicí ke kontemplaci. Ke kontemplaci, která není jen jakýmsi zvláštním případkem křesťanského života, o který nemáme snad ani usilovat, ale ke kontemplaci, která je "křesťanský život ve vrcholném vývoji, jehož můžeme dosáhnout zde na zemi". [6]
Pouze skrze vnitřní askezi, tedy sebepoznání svých skrytých motivů, skrze usebrání a koncentraci, kterými se budeme učit nelnout ke svým myšlenkám a cílům, se dostaneme na práh sebepoznání bytostného, poznání sebe jako obrazu Božího, poznání svého pravého já, ke sjednocení s Bohem. Přestaneme vytvářet obrazy Boha a budeme se stávat obrazem Božím.
Ne tedy
mít pravdu, ale být pravdou, ne mít, ale být bytím, kterým jsem. Tento druh
sebepoznání je milostí. Nemohu se k němu propracovat, nemohu ho logicky
odvodit, spekulativně vymyslet. Ale mohu a mám se k tomuto poznání, této
milosti, disponovat vhodnými prostředky, tedy mimo jiné vnitřní askezí a meditací.
[1] KEATING, Thomas. Pozvání k lásce: Cesta křesťanské kontemplace. Praha, Zvon, 1996, s. 11.
[2] A vrací nás ke starému nápisu, který byl údajně nad vchodem do nejslavnější věštírny starého Řecka v Delfách: Gnóthi seauton. ("Poznej sám sebe.")
[3] GRÜN, Anselm OSB. Modlitba a sebepoznání. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 47-48.
[4] Dnes mnohdy cvičení meditace a kontemplativní modlitby ztrácí tento asketický prvek a stává se více součástí úsilí o klid a úlevu ze všednodenních zmatků a strastí. Vytržení kontemplativní modlitby a meditace z celku a její využití k psychohygieně, psychoterapii, duševnímu uklidnění a odstranění frustrací (nevyhnutelně jen dočasnému) je vynálezem současnosti (západní).
[5] UNDERHILL, Evelyn. Podstata mystiky a jiné eseje. Praha, nakladatelství Dybbuk, 2008, s. 22.
[6] DACÍK, R. M. Prameny duchovního života, Olomouc, Krystal, 1947, s. 22.