Postní meditace: Mlčení (ticho vnější a vnitřní)

Silnými slovy slabomyslní
vnucují své, a s hrdostí.
V řeči vždy mysl smyslní.
Lže, kdo ticha se nezhostí.

Zdeněk Hron, Škvírou v žaluzii

My mlčet neumíme. Máme potřebu pořád žvanit. Když nežvaníme, tak nakupujeme. A když nenakupujeme, tak jedeme autem. (...) Vy všichni teď máte internet a nevíte nic.

Vratislav Brabenec, český saxofonista

Mlčení je často ta nejlepší odpověď.

Dalajláma 14. dalajláma

Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže dobrým způsobem života své skutky v moudré tichosti.

Jakub 3:13

Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví.

Matouš 5:3,5

Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě.

Přetékáme svými názory, jako rendlík v Erbenově pohádce hrnečku vař. Máme názor na vše, názor na názor jiného, názor na názor na názor jiného atd. A přetékáme svými názory a potřebou přesvědčovat jako kaše, která se valila plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. A když si uvědomíme, co se děje, zůstaneme leknutím jako omráčení: zapomněli jsme, co máme říct, aby hrneček přestal vařit.

I naše mysl přetéká názory, představami, vnitřními dialogy, potřebou přesvědčit druhé, stesky, nespokojeností atd. Zakoušíme sami sebe jako autonomní individualistické ego, středisko všech těchto (žádostivých) aktivit. Jsme zaměřeni na uplatnění své vůle. Takto povrchové ego stvrzuje svou identitu a stále více se uzavírá do sebe a do světa, který si samo tvoří. Aby povrchové ego zahnalo hrůzu z nebytí, musí hlučet stále více a nepřetržitě - ústy i myslí. Papulou, která je ustavičně dokořán, napochoduje Ďábel se svými šiky přímo do srdce. [1]

Jsme však povoláni ke svatosti a nemůžeme být svatými, jsme-li tímto sebestředným já. Kde je však řešení? Je jenom jedno: umírat svým mlčením svým názorům na cokoliv, umírat sebepotvrzení. Transformovat svou mysl v mysl Kristovu skrze mystickou smrt. Vyprázdnit sebe v Kristu.

Vírou vím, že Tě mohu najít ve svém nitru, kde jsi přítomen tady a teď, ve věčném nyní. Můj život, život křesťana, je poznávat Tě a chtít Tě v této přítomnosti. Jak marné jsou všechny aktivity, učené diskuze, rozumové konstrukce i všechny zbožnosti, které zůstanou jen u věcí vnějších a nesměřují do hlubiny nitra. Zůstat jen u vnějších věcí znamená zůstat na povrchu, být povrchní. Milovat věci tohoto světa pro ně samé, znamená milovat je místo Tebe. Já věřím, že mé bytí není povrchní. Mé bytí jsi Ty - o tom mám svědectví v sobě.

[1] Augustýn. Vyznání IX.